Srpen 2017

Mé strachy - co si s nimi počít?

30. srpna 2017 v 21:51 | Píšťalka

V amerických filmech se často doslechnete, že strach je jen nedostatek důvěry, že s ním musíte bojovat a překonat ho (a hlavním hrdinům se to daří v rekordním čase). Málokdo k tomu však má sílu a málokomu se do toho chce. Pokud se totiž jedná o skutečný strach vycházející z naší samotné podstaty a z našich životních zkušeností, není tento úkol vůbec snadný. Proto se spíše ubíráme k vyhýbání se situacím, které v nás strach vyvolávají a pokud už na takové situace dojde, snažíme se to nějak přetrpět, (nezbláznit se) a modlíme se, aby to už konečně bylo za námi. Každá noc totiž jednou skončí... Mám 3 největší strachy, které se spolu dokáží výborně kombinovat:
  1. Strach z řízení. Řízení čehokoliv mechanického - nejen auta, ale třeba i šicího stroje - je pro mě noční můrou. Když jedu někam na kole, jedu buď tam, kde to znám, nebo s někým, koho mohu následovat. Stejně tak jsem si na sobě všimla, že se vyhýbám jakémukoliv závanu kariérního postupu, který by mě posunul k řízení lidských zdrojů. To poslední mě ale třeba přejde s novými zkušenostmi... A nebo taky ne.
  2. Strach z usínání. Necelý rok jsem brala antikoncepci, která u mě vyvolávala nespavost. V případě, že jsem byla ve stresu, nepodařilo se mi zahmouřit oka. Skvělé kombo tvořila kombinace s autoškolou, které jsem samozřejmě zanechala. Dnes spím většinou dobře, občas se mi však podaří takovou bezesnou noc si zopakovat - většinou před stresovým dnem, nebo pokud usínám za nestandartních podmínek (naposledy, když jsem spala na podlaze jedné hradní kuchyně po tom, co mě z jiného prostoru vyhnali plši).
  3. Strach ze samoty. Vychází z toho, že jsem v dětství byla jen málokdy sama. Moje máma pracovala doma, takže jsem nezažívala pověstné dvě hodiny volna, než se rodiče vrátí z práce. Svůj vlastní pokoj jsem měla až na střední a stejně jsem si často šla lehnout k mámě do obýváku. Když vím, že se přítel někdy v noci vrátí domů, je to v pořádku, ale pokud ne, bývá to další výborné kombo s bodem číslo dva. Korunu tomu nasazuje ranní sen, který spočívá v tom, že mám vycouvat autem ze dvora...
Souhlasím s tím, že své strachy bychom si měli uvědomit a pracovat s nimi (materiálu rozhodně nemám málo), ale stejně tak bychom měli chápat fobie lidí kolem sebe a snažit se jim jejich situaci ulehčit, neříkat jim třeba: "Ty naděláš!" - to říkává moje babička. Prostě být na chvíli silní za ně, aby měli čas, postupně se "vyléčit".

O mých šéfech a možná i o vašich

20. srpna 2017 v 21:22 | Píšťalka

Jak jsem si již dávno uvědomila, s lidmi v práci trávím více času než se svým partnerem. Klouzavou dobu má málokdo, a tak je třeba vycházet s kolegy a nadřízenými co nejlépe, přeci si z té práce neuženeme vředy. K těm ovšem často není daleko, protože na vedoucích pozicích nalezneme ve většině případů nevyléčitelné workoholiky. Moji dva workoholikové jsou každý trochu jiný. Workoholika č. 1 mám celkem ráda. Je to skvělý člověk milující svou práci, ovšem ignorující pravidla nastavená administrativou. Tou se pravidelně nechává zavalit, a pak rozděluje úkoly bez bližšího osvětlení okolností a občas i s naprosto nesprávnými instrukcemi. Tenhle workoholik má štěstí - má rodinu a malé děti, kteří ho čas od času stáhnou na zem a donutí ho říci NE. Vyšší management představuje workoholik č. 2, rovněž nezřízeně zavalený prací (tenhle slovo NE ve vztahu k vnějšímu světu vůbec nezná). Protože nestíhá, nechává vše na poslední chvíli, to ovšem znamená, že zadává zaměstnancům úkoly pět minut po dvanácté (což je samozřejmě neskutečně těší). Jelikož nevěří tomu, že daný úkol odvedli dobře, neustále je kontroluje. Nezdráhá se volat sekretářce po pracovní době domů a tázat se, zda skutečně byla vyřízena smlouva, která byla podepsána již před 3 měsíci. Do práce nosí rovněž problémy z domova, a pak se mu zaměstnanci klidí z cesty a doufají v nějaký jeho imaginární lepší den. Kéž by na světě bylo méně workoholiků a více pouhých... nadšenců!

Nejlepší věk? Právě teď!

13. srpna 2017 v 9:05 | Píšťalka

Žena je nejkrásnější kolem šestadvacátého roku života. Je to tak, nikdy jsem se sama sobě tolik nelíbila jako teď. Když se zrovna neblíží měsíčky, netrápí mě pupínky na obličeji. Už vím, jak se starat o své vlasy, a tak je většinou nemám mastné. Protože si konečně trochu víc vydělávám, můžu si nakoupit oblečení, které se mi líbí. Myslela bych si, že můj pocit pramení z toho, že mé úžasné kolegyně mi občas řeknou, jak mi to sluší a zajímají se živě, proč. Ale vidím to také na svých stejně starých kamarádkách! I ty zakulacenější typy zahleděné do knih, vysedávající ve vytahaném svetru v chladných knihovních sálech působí příjemně a půvabně a něco neidentifikovatelného mužské pokolení nutí, aby se zejména v těchto letních měsících za nimi otočili. Je to jako nějaké kouzlo... Je to kouzlo přírody, která volá muže, aby ochránil křehkou ženu a jejich případné potomstvo.

Tři ženy, tři osudy

12. srpna 2017 v 10:07 | Píšťalka

Nedávno jsem koukala na fotky z dovolené se svými dvěma kamarádkami v Adršpašsko-teplických skalách a přemýšlela jsem nad tím, jak jsme v tu chvíli byly stejné a zároveň úplně jiné. Všechny tři jsme byly neuvěřitelní snílci a všechny tři jsme dlouho byly samy a hledaly toho pravého, a pak jsme s ním setrvaly po dlouhé roky přes všechny možné bouře až dodnes (a zatím bez jediné svatby). Na druhou stranu jsme od života očekávaly každá něco jiného a dnes žijeme naprosto odlišné životy. Míša před půlrokem odjela do Kanady, kde si našetřila na okružní cestu po Americe, kterou momentálně statečně spolu se svými přáteli absolvuje. Já vystudovala vysokou školu, našla si práci v oboru a všechnu svou energii věnuji po vzoru svých kolegů-workoholiků vědecké činnosti; rodina se zatím odsouvá. Kdežto Lenka se vykašlala na školu, chvíli se plácala po zaměstnáních, která ji nenaplňovala, a dnes ráno šťastně porodila druhou dceru. A tak platí, že lidé se mohou v jednu chvíli podobat jako vejce vejci, ale je to jen dočasné zdání, které se rozplyne s dalším novým dnem.

Tenerife, má nová láska

5. srpna 2017 v 16:45 | Píšťalka

Po návratu z dovolené je většina lidí nevýslovně spokojených a nejradši by se do své dovolenkové destinace nastěhovali, pěstovali tam banány a žili si popíjejíce sangrii šťastně až do smrti. Mně se to nestává, přesto ve mně dovolená na Tenerife (což je jeden z Kanárských ostrovů) zanechala velice pozitivní pocity a určitě se tam toužím někdy vrátit. Bydleli jsme v Puertu de La Cruz na severozápadě ostrova, což je vhodná destinace pro ty, kteří se nechtějí jen smažit na slunci (pak jeďte na jih), ale rádi se procházejí příjemným městem a do černého písku sebou hodí maximálně na půl dne. Po většinu našeho pobytu bylo mírně zataženo, což nám umožnilo zajít si do Loro parku či do zdejší botanické zahrady bez toho, aniž bychom padaly vedrem. Slunce přesto opalovalo - a když jsme měli chuť zaplavat si jinde než v divokém oceánu, zašli jsme si do Lago Martianez - bazénů napájených mořskou vodou. Pokud se do Puerta de la Cruz někdy vypravíte, nezapomeňte se zastavit v baru El Camino, kde se seznámíte s úžasným majitelem a jeho poctivými koktejly i s ještě úžasnějším Tapas jeho maminky! Pobyt na Tenerife se neobejde bez návštěvy nejvyšší hory Španělska - Pico del Teide. Avšak pozor, pokud se chcete podívat na vrchol, je třeba rezervovat si povolení k výstupu několik měsíců předem! Mezi skvělé suvenýry z Kanárských ostrovů patří výrobky z Aloe vera a vkusné šperky z perel (ty jsou ovšem dovážené). Kromě toho jsme si přivezli jejich typickou Mojo omáčku či marmeládu z opuncií. A samozřejmě skvělý pocit z příjemné strávené dovolené...