Průběžně, anebo na poslední chvíli?

5. listopadu 2017 v 8:56 | Píšťalka

Nevím, jak to máte vy. Já si vytyčím nějaký úkol, třeba odborný článek, o kterém vím, že mi spotřebuje delší časový úsek. Snažím se mu věnovat hned na začátku - udělat si kostru, na kterou budu moci ve volných chvílích postupně nabalovat informace. V průběhu mi tento postup připadá nekonečný, protože se zdá, že práce probíhá pomalu. A pak je najednou konec a já si říkám, že to ani tak moc nebolelo.
Většina lidí kolem mě pracuje spíše pod tlakem. Svůj úkol odsouvají, až jim zbývá třeba jen týden času. Pak se najednou 'zblázní' a úkol splní za týden na úkor jiných povinností, které pak opět na poslední chvíli dohání. Ne vždycky za to může lenost, často je to prostě tím, že si toho berou moc.
Pak se občas stane, že mě do toho zatáhnou. Zjistí, že mi zapomněli zadat úkol. Ale to je v pořádku, pořád přeci zbývá týden! Co na tom, že za normálních okolností bych na tom dělala průběžně klidně i měsíc. A tak i když se snažíte žít v klidu a pohodě, kalamitě se v mnoha případech stejně nevyhnete...
 

Jak se ne/orientuji světem

28. října 2017 v 20:34 | Píšťalka

Zatímco můj přítel je přirostlý ke svému mobilnímu telefonu (tzn. kouká víc do telefonu než na mě), mně se tahle deformace nepřihodila, což lidi kolem mě staví do těžké pozice - já prostě nejsem k zastižení, když to nejvíce potřebují. Staví to ovšem do nelehké pozice i mě. Jedním z mnoha příkladů je fakt, že nevyužívám mapy v mobilu. Po světě se pak pohybuji následovně: 1) vyhledám si (třeba v práci nebo doma) na počítači obchod, do kterého potřebuji jít vyzvednout věc, kterou jsem si objednala. 2) zjistím, že když pojedu z Kolbenky 2 zastávky tramvají směrem do centra a vystoupím, tak to tam někde poblíž uvidím. Mohla bych vystoupit na Vysočanské a hledat rovnou tam, ale je tam hodně výlezů z metra a na mapě to vypadá příliš složitě. 3) samozřejmě zapomenu, jak se jmenuje ta zastávka tramvaje, kde mám vystoupit, ale snad alespoň její pořadí jsem nezvencla. 4) vystoupím na Kolbence, jedu dvě zastávky tramvají, která by těmi místy dle jízdního řádu vůbec neměla projíždět, na druhé zastávce vystoupím. 5) začnu procházet ulicemi okolo oné zastávky. Samozřejmě vykročím úplně špatným směrem, takže v kruhu zbytečně obejdu celý blok, než daný obchod objevím. Hurá! 6) vyzvednu zboží a vykročím na nedalekou Vysočanskou...
Minulý týden jsem byla poprvé v Brně. Domnívala jsem se, že mě neznámé město donutí, abych si zaplatila internet v mobilu a pohodlně si to štrádovala ulicemi s mobilním telefonem s gps v ruce. Místo toho jsem se tam jednou prošla s papírovým plánem města, a pak už chodila jen tak - dle svého orientačního nesmyslu. Asi to tak bude pořád. Vždyť člověk vidí tolik zajímavého, když zahne někam, kam se původně nechystal. A mobilní telefon mě o tyhle zážitky přeci nepřipraví...

Dítě... a kdy si ho pořídíš ty?

14. října 2017 v 20:21 | Píšťalka

Svobodná (ačkoliv zadaná) žena s doktorátem na krku a zajištěná sice zajímavou, ale špatně placenou prací nemá na dítě tak úplně myšlenky. Nejlepší kamarádka - dvojnásobná matka a opožděné měsíčky jí však dokážou v okamžiku udělat v hlavě pořádný nepořádek. Žena najednou přemýšlí nad maličkatou uřvanou eventualitou, usmívá se na děti v MHD a uvažuje nad tím, jak by se její život změnil a zda je na to skutečně tak nevhodná doba. Avšak bude někdy vhodnější? Bylo by skutečně tak složité napsat disertaci s dítětem? Nebylo by to oproti devítihodinové práci dokonce snadnější? Byl by to opravdu takový hřích - nejdříve porodit dítě a až potom se vdát jeho otce? Znám tolik lidí, kteří mají děti a pravděpodobně nikdy se nevezmou... Ale chtěla bych přeci ještě navštívit pár zemí a naučit se pár věcí! Nakonec se dostaví tolik očekávané měsíčky a s nimi důvěrně známý pocit kudly v břiše a všemu je konec.
 


Svět pod hlavou měl

24. září 2017 v 11:14 | Píšťalka

Minulý rok jsem často slýchala (převážně kladné) reakce na český seriál Svět pod hlavou. Jelikož nemáme (zapojenou) televizi, nebyla jsem napjatá spolu s ostatními a seriál jsem začala sledovat až minulý týden, kdy jsem ho objevila na Youtube. Recenze na filmy a seriály nepíšu (většinou se mi líbí jen pohádky), takže se předem omlouvám těm, kteří ví, jak na to.
Po shlédnutí prvního dílu jsem byla šokovaná rolí, kterou dostal Ivan Trojan. Vůbec mi tam neseděl - a proč proboha mlátil všechny ty lidi?! Následně jsem se kolegyně ptala, zda bylo socialistické Československo zemí bez práva. Přecejen je mi pouhých 26 let, o socialismu vím jen to, co jsem se dozvěděla od své mámy (která socialismus z duše nenávidí) a z retro seriálů typu Vyprávěj. Myslím si, že plno lidí se po prvním dílu přestalo dívat. Já Světu pod hlavou postupně propadla. Na konci jsem měla pocit, že někdo, kdo ví, co se mi líbí, natočil seriál pro mě.
  1. Doba normalizace pro mě vždycky byla velice přitažlivá. Na jednu stranu se to všechno odehrávalo nedávno, na druhou stranu o ní lidé málokdy mluví konkrétně (když pominu evergreenové hlášky typu "fronty na banány") a někteří vyloženě neradi. Nový poznatek? Normalizace byla hnusnější, než jsem si myslela, topila se v šedi a nedalo se s tím nic dělat! Líbilo se mi, že v tomto seriálu, na rozdíl od První republiky, je děj těsně spjat s érou, ve které se odehrává. Tvůrci se navíc nebáli ukázat "to špatné" - a k tomu bych řekla už jen následující: Obávám se, že to tak bylo.
  2. Cestování časem spolu s halucinacemi, ale nijak přehnaně - vyvolávalo to ve mně stejné pocity jako symbolistické obrazy. Hnala mě dál ta mírně nadpřirozená zápletka, kerá slibovala nezodpovězené otázky. My Češi to máme rádi, ale ne každý je tomu otevřený. Chválím odvahu netočit pro lidi, kteří nejsou ochotni přijmout fakt, že všechno se vysvětlit nedá (vždyť to ani není to nutné).
  3. Hlavní hrdina Filip Marvan, to je ten typ, co by mě velmi snadno sbalil: čestný - cynický - trochu trouba - ale chytrý (takže jako ten můj chytrý trouba ;-)). Václav Neužil ho hrál výborně. Herecké výkony moc hodnotit neumím, ale myslím si, že jeho tvář vždycky ukazovala to, co měla. Když už jsem přešla do osobní roviny, moje máma má kazetu Jany Kratochvílové, a tak hlavní píseň V stínu kapradiny velice dobře znám =). Rovněž liberecký kulturák potěšil!
Četla jsem na internetu pár recenzí. Souhlasím s tím, že dialogy byly občas trochu šroubované, ale myslím si, že ledacos pochopím, až seriál zkouknu podruhé (a to rozhodně udělám). Všimla jsem si i některých trapných situací, uvědomovala jsem si i to, že by hlavního hrdinu prohlásili za špiona nejpozději v pátém díle, ale přišel tam z roku 2016(!) a dělo se to přece jen v jeho hlavě (i když ne tak docela), odpusťme mu to. A ten konec, který tak úplně neodpověděl na otázku, zda Filip Marvan skutečně byl "na exkurzi" v roce 1982? Ten na tom byl nejlepší...

První rýmička - silná demotivace

22. září 2017 v 19:43 | Píšťalka

Zas je to tady. Vzduch je cítit nastávajícím podzimem - je studený a nutí nás nahodit na sebe vrstvy oblečení. Spolu s ním se ozvala stará známá rýma a ne jen tak ledajaká! Pravá chlapská rýmička. Ačkoliv máte JEN rýmu, bolí vás dutiny a hlava, nemůžete dýchat, kýcháte a smrkáte. Je vám blbé vzít si v práci volno kvůli rýmě, ale nedá se nic dělat. Když sedíte, jste unavení, když ležíte, máte ucpaný nos... a točíte se v kruhu. Ano, je to hnus.
Na druhou stranu tělo si odpočine. Nedovolí vám nic dělat, můžete jen ležet a civět na seriály. Zavzpomínáte si tak na léta základky a střední, kdy jste nemoc trávili na gauči a tajně koukali na Titanik. Jelikož vám není dobře, dojmy z filmu se promění ve sny a nabízejí vám neokoukaná dobrodružství či nehynoucí lásku... to už záleží na filmu, který jste si vybrali. Horší je, že čaj si musíte uvařit sami a oběd jen tak odbydete, stejně nemáte chuť k jídlu. Navíc tímto způsobem trávíte svou dovolenou, protože přece se nenecháte připravit o takřka polovinu své mzdy. A to všechno kvůli podzimní rýmě...

Kdybyste mohli celý rok dělat jen to, co chcete

17. září 2017 v 21:33 | Píšťalka

Známá mého přítele odjíždí na svůj "druhý rok prázdnin". Na Facebooku položila svým přátelům otázku: Kdybyste mohli celý rok dělat jen to, co chcete... Co byste dělali? Zkuste si tu otázku také položit! Jen tak...
Moje reakce byla následující: Dělala bych přeci to samé. (To je pravděpodobně JEDINÁ SPRÁVNÁ ODPOVĚĎ. Pokud jste si odpověděli jinak, možná je čas na změnu. Nevěříte, že to dokážete? Třeba vás inspiruje tento blog.) Po delším zamyšlení jsem to ovšem trochu zkorigovala: Ano, dělám, co mě baví, ale vždycky je co zlepšovat. Kdybych se nemusela ohlížet na peníze, pravděpodobně bych pracovala jen na půl úvazku a získaný čas věnovala psaní disertační práce, na kterou si teď čas musím hledat, což pro mě není nové zjistění. Snažím se svému ideálu přiblížit - snažím se věnovat disertaci v práci prostřednictvím interních grantů, snažím se nebrat si toho tolik... Ano, snažím se! Snažím se snad málo?

Dovolená 2017 je mrtvá. Ať žije dovolená 2018!

10. září 2017 v 11:47 | Píšťalka

Určitě to máte stejně - na končící dovolené přemýšlíte, kdy a kam pojedete příště. Plány se přitom měsíc od měsíce mění. Ještě cestou z Tenerife jsme googlili ceny lednových letenek a ubytování přes Airbnb. Je nám přeci krásně a nic nás nezastaví, abychom se vrátili! Žít s vyprázdněným kontem ovšem není zrovna švanda, a tak po dvou měsících uvažuji nad koupí stanu a pobytem v nějakém kempu v Čechách - a to nejsem milovník individuálního přespávání. Taková Česká Skalice na vodní nádrží Rozkoš s blízkým Babiččiným údolím ovšem nemusí být vůbec k zahození. S dalšími lekcemi italštiny, navýšením platu o necelých 10 % a zvyšující se psychickou zátěží však nevylučuji, že dovolená v roce 2018 bude úplně jiná...
Pak mě ale napadá ještě něco jiného: že žít od dovolené k dovolené není žádný život a že zářijové myšlenky na dovolenou možná svědčí o tom, že bych měla svůj běžný život žít trochu jinak. Trochu víc na vodě, trochu víc v pohodě...

Mé strachy - co si s nimi počít?

30. srpna 2017 v 21:51 | Píšťalka

V amerických filmech se často doslechnete, že strach je jen nedostatek důvěry, že s ním musíte bojovat a překonat ho (a hlavním hrdinům se to daří v rekordním čase). Málokdo k tomu však má sílu a málokomu se do toho chce. Pokud se totiž jedná o skutečný strach vycházející z naší samotné podstaty a z našich životních zkušeností, není tento úkol vůbec snadný. Proto se spíše ubíráme k vyhýbání se situacím, které v nás strach vyvolávají a pokud už na takové situace dojde, snažíme se to nějak přetrpět, (nezbláznit se) a modlíme se, aby to už konečně bylo za námi. Každá noc totiž jednou skončí... Mám 3 největší strachy, které se spolu dokáží výborně kombinovat:
  1. Strach z řízení. Řízení čehokoliv mechanického - nejen auta, ale třeba i šicího stroje - je pro mě noční můrou. Když jedu někam na kole, jedu buď tam, kde to znám, nebo s někým, koho mohu následovat. Stejně tak jsem si na sobě všimla, že se vyhýbám jakémukoliv závanu kariérního postupu, který by mě posunul k řízení lidských zdrojů. To poslední mě ale třeba přejde s novými zkušenostmi... A nebo taky ne.
  2. Strach z usínání. Necelý rok jsem brala antikoncepci, která u mě vyvolávala nespavost. V případě, že jsem byla ve stresu, nepodařilo se mi zahmouřit oka. Skvělé kombo tvořila kombinace s autoškolou, které jsem samozřejmě zanechala. Dnes spím většinou dobře, občas se mi však podaří takovou bezesnou noc si zopakovat - většinou před stresovým dnem, nebo pokud usínám za nestandartních podmínek (naposledy, když jsem spala na podlaze jedné hradní kuchyně po tom, co mě z jiného prostoru vyhnali plši).
  3. Strach ze samoty. Vychází z toho, že jsem v dětství byla jen málokdy sama. Moje máma pracovala doma, takže jsem nezažívala pověstné dvě hodiny volna, než se rodiče vrátí z práce. Svůj vlastní pokoj jsem měla až na střední a stejně jsem si často šla lehnout k mámě do obýváku. Když vím, že se přítel někdy v noci vrátí domů, je to v pořádku, ale pokud ne, bývá to další výborné kombo s bodem číslo dva. Korunu tomu nasazuje ranní sen, který spočívá v tom, že mám vycouvat autem ze dvora...
Souhlasím s tím, že své strachy bychom si měli uvědomit a pracovat s nimi (materiálu rozhodně nemám málo), ale stejně tak bychom měli chápat fobie lidí kolem sebe a snažit se jim jejich situaci ulehčit, neříkat jim třeba: "Ty naděláš!" - to říkává moje babička. Prostě být na chvíli silní za ně, aby měli čas, postupně se "vyléčit".

O mých šéfech a možná i o vašich

20. srpna 2017 v 21:22 | Píšťalka

Jak jsem si již dávno uvědomila, s lidmi v práci trávím více času než se svým partnerem. Klouzavou dobu má málokdo, a tak je třeba vycházet s kolegy a nadřízenými co nejlépe, přeci si z té práce neuženeme vředy. K těm ovšem často není daleko, protože na vedoucích pozicích nalezneme ve většině případů nevyléčitelné workoholiky. Moji dva workoholikové jsou každý trochu jiný. Workoholika č. 1 mám celkem ráda. Je to skvělý člověk milující svou práci, ovšem ignorující pravidla nastavená administrativou. Tou se pravidelně nechává zavalit, a pak rozděluje úkoly bez bližšího osvětlení okolností a občas i s naprosto nesprávnými instrukcemi. Tenhle workoholik má štěstí - má rodinu a malé děti, kteří ho čas od času stáhnou na zem a donutí ho říci NE. Vyšší management představuje workoholik č. 2, rovněž nezřízeně zavalený prací (tenhle slovo NE ve vztahu k vnějšímu světu vůbec nezná). Protože nestíhá, nechává vše na poslední chvíli, to ovšem znamená, že zadává zaměstnancům úkoly pět minut po dvanácté (což je samozřejmě neskutečně těší). Jelikož nevěří tomu, že daný úkol odvedli dobře, neustále je kontroluje. Nezdráhá se volat sekretářce po pracovní době domů a tázat se, zda skutečně byla vyřízena smlouva, která byla podepsána již před 3 měsíci. Do práce nosí rovněž problémy z domova, a pak se mu zaměstnanci klidí z cesty a doufají v nějaký jeho imaginární lepší den. Kéž by na světě bylo méně workoholiků a více pouhých... nadšenců!

Nejlepší věk? Právě teď!

13. srpna 2017 v 9:05 | Píšťalka

Žena je nejkrásnější kolem šestadvacátého roku života. Je to tak, nikdy jsem se sama sobě tolik nelíbila jako teď. Když se zrovna neblíží měsíčky, netrápí mě pupínky na obličeji. Už vím, jak se starat o své vlasy, a tak je většinou nemám mastné. Protože si konečně trochu víc vydělávám, můžu si nakoupit oblečení, které se mi líbí. Myslela bych si, že můj pocit pramení z toho, že mé úžasné kolegyně mi občas řeknou, jak mi to sluší a zajímají se živě, proč. Ale vidím to také na svých stejně starých kamarádkách! I ty zakulacenější typy zahleděné do knih, vysedávající ve vytahaném svetru v chladných knihovních sálech působí příjemně a půvabně a něco neidentifikovatelného mužské pokolení nutí, aby se zejména v těchto letních měsících za nimi otočili. Je to jako nějaké kouzlo... Je to kouzlo přírody, která volá muže, aby ochránil křehkou ženu a jejich případné potomstvo.

Další články