Svět pod hlavou měl

Včera v 11:14 | Píšťalka

Minulý rok jsem často slýchala (převážně kladné) reakce na český seriál Svět pod hlavou. Jelikož nemáme (zapojenou) televizi, nebyla jsem napjatá spolu s ostatními a seriál jsem začala sledovat až minulý týden, kdy jsem ho objevila na Youtube. Recenze na filmy a seriály nepíšu (většinou se mi líbí jen pohádky), takže se předem omlouvám těm, kteří ví, jak na to.
Po shlédnutí prvního dílu jsem byla šokovaná rolí, kterou dostal Ivan Trojan. Vůbec mi tam neseděl - a proč proboha mlátil všechny ty lidi?! Následně jsem se kolegyně ptala, zda bylo socialistické Československo zemí bez práva. Přecejen je mi pouhých 26 let, o socialismu vím jen to, co jsem se dozvěděla od své mámy (která socialismus z duše nenávidí) a z retro seriálů typu Vyprávěj. Myslím si, že plno lidí se po prvním dílu přestalo dívat. Já Světu pod hlavou postupně propadla. Na konci jsem měla pocit, že někdo, kdo ví, co se mi líbí, natočil seriál pro mě.
  1. Doba normalizace pro mě vždycky byla velice přitažlivá. Na jednu stranu se to všechno odehrávalo nedávno, na druhou stranu o ní lidé málokdy mluví konkrétně (když pominu evergreenové hlášky typu "fronty na banány") a někteří vyloženě neradi. Nový poznatek? Normalizace byla hnusnější, než jsem si myslela, topila se v šedi a nedalo se s tím nic dělat! Líbilo se mi, že v tomto seriálu, na rozdíl od První republiky, je děj těsně spjat s érou, ve které se odehrává. Tvůrci se navíc nebáli ukázat "to špatné" - a k tomu bych řekla už jen následující: Obávám se, že to tak bylo.
  2. Cestování časem spolu s halucinacemi, ale nijak přehnaně - vyvolávalo to ve mně stejné pocity jako symbolistické obrazy. Hnala mě dál ta mírně nadpřirozená zápletka, kerá slibovala nezodpovězené otázky. My Češi to máme rádi, ale ne každý je tomu otevřený. Chválím odvahu netočit pro lidi, kteří nejsou ochotni přijmout fakt, že všechno se vysvětlit nedá (vždyť to ani není to nutné).
  3. Hlavní hrdina Filip Marvan, to je ten typ, co by mě velmi snadno sbalil: čestný - cynický - trochu trouba - ale chytrý (takže jako ten můj chytrý trouba ;-)). Václav Neužil ho hrál výborně. Herecké výkony moc hodnotit neumím, ale myslím si, že jeho tvář vždycky ukazovala to, co měla. Když už jsem přešla do osobní roviny, moje máma má kazetu Jany Kratochvílové, a tak hlavní píseň V stínu kapradiny velice dobře znám =). Rovněž liberecký kulturák potěšil!
Četla jsem na internetu pár recenzí. Souhlasím s tím, že dialogy byly občas trochu šroubované, ale myslím si, že ledacos pochopím, až seriál zkouknu podruhé (a to rozhodně udělám). Všimla jsem si i některých trapných situací, uvědomovala jsem si i to, že by hlavního hrdinu prohlásili za špiona nejpozději v pátém díle, ale přišel tam z roku 2016(!) a dělo se to přece jen v jeho hlavě (i když ne tak docela), odpusťme mu to. A ten konec, který tak úplně neodpověděl na otázku, zda Filip Marvan skutečně byl "na exkurzi" v roce 1982? Ten na tom byl nejlepší...
 

První rýmička - silná demotivace

Pátek v 19:43 | Píšťalka

Zas je to tady. Vzduch je cítit nastávajícím podzimem - je studený a nutí nás nahodit na sebe vrstvy oblečení. Spolu s ním se ozvala stará známá rýma a ne jen tak ledajaká! Pravá chlapská rýmička. Ačkoliv máte JEN rýmu, bolí vás dutiny a hlava, nemůžete dýchat, kýcháte a smrkáte. Je vám blbé vzít si v práci volno kvůli rýmě, ale nedá se nic dělat. Když sedíte, jste unavení, když ležíte, máte ucpaný nos... a točíte se v kruhu. Ano, je to hnus.
Na druhou stranu tělo si odpočine. Nedovolí vám nic dělat, můžete jen ležet a civět na seriály. Zavzpomínáte si tak na léta základky a střední, kdy jste nemoc trávili na gauči a tajně koukali na Titanik. Jelikož vám není dobře, dojmy z filmu se promění ve sny a nabízejí vám neokoukaná dobrodružství či nehynoucí lásku... to už záleží na filmu, který jste si vybrali. Horší je, že čaj si musíte uvařit sami a oběd jen tak odbydete, stejně nemáte chuť k jídlu. Navíc tímto způsobem trávíte svou dovolenou, protože přece se nenecháte připravit o takřka polovinu své mzdy. A to všechno kvůli podzimní rýmě...

Kdybyste mohli celý rok dělat jen to, co chcete

17. září 2017 v 21:33 | Píšťalka

Známá mého přítele odjíždí na svůj "druhý rok prázdnin". Na Facebooku položila svým přátelům otázku: Kdybyste mohli celý rok dělat jen to, co chcete... Co byste dělali? Zkuste si tu otázku také položit! Jen tak...
Moje reakce byla následující: Dělala bych přeci to samé. (To je pravděpodobně JEDINÁ SPRÁVNÁ ODPOVĚĎ. Pokud jste si odpověděli jinak, možná je čas na změnu. Nevěříte, že to dokážete? Třeba vás inspiruje tento blog.) Po delším zamyšlení jsem to ovšem trochu zkorigovala: Ano, dělám, co mě baví, ale vždycky je co zlepšovat. Kdybych se nemusela ohlížet na peníze, pravděpodobně bych pracovala jen na půl úvazku a získaný čas věnovala psaní disertační práce, na kterou si teď čas musím hledat, což pro mě není nové zjistění. Snažím se svému ideálu přiblížit - snažím se věnovat disertaci v práci prostřednictvím interních grantů, snažím se nebrat si toho tolik... Ano, snažím se! Snažím se snad málo?
 


Dovolená 2017 je mrtvá. Ať žije dovolená 2018!

10. září 2017 v 11:47 | Píšťalka

Určitě to máte stejně - na končící dovolené přemýšlíte, kdy a kam pojedete příště. Plány se přitom měsíc od měsíce mění. Ještě cestou z Tenerife jsme googlili ceny lednových letenek a ubytování přes Airbnb. Je nám přeci krásně a nic nás nezastaví, abychom se vrátili! Žít s vyprázdněným kontem ovšem není zrovna švanda, a tak po dvou měsících uvažuji nad koupí stanu a pobytem v nějakém kempu v Čechách - a to nejsem milovník individuálního přespávání. Taková Česká Skalice na vodní nádrží Rozkoš s blízkým Babiččiným údolím ovšem nemusí být vůbec k zahození. S dalšími lekcemi italštiny, navýšením platu o necelých 10 % a zvyšující se psychickou zátěží však nevylučuji, že dovolená v roce 2018 bude úplně jiná...
Pak mě ale napadá ještě něco jiného: že žít od dovolené k dovolené není žádný život a že zářijové myšlenky na dovolenou možná svědčí o tom, že bych měla svůj běžný život žít trochu jinak. Trochu víc na vodě, trochu víc v pohodě...

Mé strachy - co si s nimi počít?

30. srpna 2017 v 21:51 | Píšťalka

V amerických filmech se často doslechnete, že strach je jen nedostatek důvěry, že s ním musíte bojovat a překonat ho (a hlavním hrdinům se to daří v rekordním čase). Málokdo k tomu však má sílu a málokomu se do toho chce. Pokud se totiž jedná o skutečný strach vycházející z naší samotné podstaty a z našich životních zkušeností, není tento úkol vůbec snadný. Proto se spíše ubíráme k vyhýbání se situacím, které v nás strach vyvolávají a pokud už na takové situace dojde, snažíme se to nějak přetrpět, (nezbláznit se) a modlíme se, aby to už konečně bylo za námi. Každá noc totiž jednou skončí... Mám 3 největší strachy, které se spolu dokáží výborně kombinovat:
  1. Strach z řízení. Řízení čehokoliv mechanického - nejen auta, ale třeba i šicího stroje - je pro mě noční můrou. Když jedu někam na kole, jedu buď tam, kde to znám, nebo s někým, koho mohu následovat. Stejně tak jsem si na sobě všimla, že se vyhýbám jakémukoliv závanu kariérního postupu, který by mě posunul k řízení lidských zdrojů. To poslední mě ale třeba přejde s novými zkušenostmi... A nebo taky ne.
  2. Strach z usínání. Necelý rok jsem brala antikoncepci, která u mě vyvolávala nespavost. V případě, že jsem byla ve stresu, nepodařilo se mi zahmouřit oka. Skvělé kombo tvořila kombinace s autoškolou, které jsem samozřejmě zanechala. Dnes spím většinou dobře, občas se mi však podaří takovou bezesnou noc si zopakovat - většinou před stresovým dnem, nebo pokud usínám za nestandartních podmínek (naposledy, když jsem spala na podlaze jedné hradní kuchyně po tom, co mě z jiného prostoru vyhnali plši).
  3. Strach ze samoty. Vychází z toho, že jsem v dětství byla jen málokdy sama. Moje máma pracovala doma, takže jsem nezažívala pověstné dvě hodiny volna, než se rodiče vrátí z práce. Svůj vlastní pokoj jsem měla až na střední a stejně jsem si často šla lehnout k mámě do obýváku. Když vím, že se přítel někdy v noci vrátí domů, je to v pořádku, ale pokud ne, bývá to další výborné kombo s bodem číslo dva. Korunu tomu nasazuje ranní sen, který spočívá v tom, že mám vycouvat autem ze dvora...
Souhlasím s tím, že své strachy bychom si měli uvědomit a pracovat s nimi (materiálu rozhodně nemám málo), ale stejně tak bychom měli chápat fobie lidí kolem sebe a snažit se jim jejich situaci ulehčit, neříkat jim třeba: "Ty naděláš!" - to říkává moje babička. Prostě být na chvíli silní za ně, aby měli čas, postupně se "vyléčit".

O mých šéfech a možná i o vašich

20. srpna 2017 v 21:22 | Píšťalka

Jak jsem si již dávno uvědomila, s lidmi v práci trávím více času než se svým partnerem. Klouzavou dobu má málokdo, a tak je třeba vycházet s kolegy a nadřízenými co nejlépe, přeci si z té práce neuženeme vředy. K těm ovšem často není daleko, protože na vedoucích pozicích nalezneme ve většině případů nevyléčitelné workoholiky. Moji dva workoholikové jsou každý trochu jiný. Workoholika č. 1 mám celkem ráda. Je to skvělý člověk milující svou práci, ovšem ignorující pravidla nastavená administrativou. Tou se pravidelně nechává zavalit, a pak rozděluje úkoly bez bližšího osvětlení okolností a občas i s naprosto nesprávnými instrukcemi. Tenhle workoholik má štěstí - má rodinu a malé děti, kteří ho čas od času stáhnou na zem a donutí ho říci NE. Vyšší management představuje workoholik č. 2, rovněž nezřízeně zavalený prací (tenhle slovo NE ve vztahu k vnějšímu světu vůbec nezná). Protože nestíhá, nechává vše na poslední chvíli, to ovšem znamená, že zadává zaměstnancům úkoly pět minut po dvanácté (což je samozřejmě neskutečně těší). Jelikož nevěří tomu, že daný úkol odvedli dobře, neustále je kontroluje. Nezdráhá se volat sekretářce po pracovní době domů a tázat se, zda skutečně byla vyřízena smlouva, která byla podepsána již před 3 měsíci. Do práce nosí rovněž problémy z domova, a pak se mu zaměstnanci klidí z cesty a doufají v nějaký jeho imaginární lepší den. Kéž by na světě bylo méně workoholiků a více pouhých... nadšenců!

Nejlepší věk? Právě teď!

13. srpna 2017 v 9:05 | Píšťalka

Žena je nejkrásnější kolem šestadvacátého roku života. Je to tak, nikdy jsem se sama sobě tolik nelíbila jako teď. Když se zrovna neblíží měsíčky, netrápí mě pupínky na obličeji. Už vím, jak se starat o své vlasy, a tak je většinou nemám mastné. Protože si konečně trochu víc vydělávám, můžu si nakoupit oblečení, které se mi líbí. Myslela bych si, že můj pocit pramení z toho, že mé úžasné kolegyně mi občas řeknou, jak mi to sluší a zajímají se živě, proč. Ale vidím to také na svých stejně starých kamarádkách! I ty zakulacenější typy zahleděné do knih, vysedávající ve vytahaném svetru v chladných knihovních sálech působí příjemně a půvabně a něco neidentifikovatelného mužské pokolení nutí, aby se zejména v těchto letních měsících za nimi otočili. Je to jako nějaké kouzlo... Je to kouzlo přírody, která volá muže, aby ochránil křehkou ženu a jejich případné potomstvo.

Tři ženy, tři osudy

12. srpna 2017 v 10:07 | Píšťalka

Nedávno jsem koukala na fotky z dovolené se svými dvěma kamarádkami v Adršpašsko-teplických skalách a přemýšlela jsem nad tím, jak jsme v tu chvíli byly stejné a zároveň úplně jiné. Všechny tři jsme byly neuvěřitelní snílci a všechny tři jsme dlouho byly samy a hledaly toho pravého, a pak jsme s ním setrvaly po dlouhé roky přes všechny možné bouře až dodnes (a zatím bez jediné svatby). Na druhou stranu jsme od života očekávaly každá něco jiného a dnes žijeme naprosto odlišné životy. Míša před půlrokem odjela do Kanady, kde si našetřila na okružní cestu po Americe, kterou momentálně statečně spolu se svými přáteli absolvuje. Já vystudovala vysokou školu, našla si práci v oboru a všechnu svou energii věnuji po vzoru svých kolegů-workoholiků vědecké činnosti; rodina se zatím odsouvá. Kdežto Lenka se vykašlala na školu, chvíli se plácala po zaměstnáních, která ji nenaplňovala, a dnes ráno šťastně porodila druhou dceru. A tak platí, že lidé se mohou v jednu chvíli podobat jako vejce vejci, ale je to jen dočasné zdání, které se rozplyne s dalším novým dnem.

Tenerife, má nová láska

5. srpna 2017 v 16:45 | Píšťalka

Po návratu z dovolené je většina lidí nevýslovně spokojených a nejradši by se do své dovolenkové destinace nastěhovali, pěstovali tam banány a žili si popíjejíce sangrii šťastně až do smrti. Mně se to nestává, přesto ve mně dovolená na Tenerife (což je jeden z Kanárských ostrovů) zanechala velice pozitivní pocity a určitě se tam toužím někdy vrátit. Bydleli jsme v Puertu de La Cruz na severozápadě ostrova, což je vhodná destinace pro ty, kteří se nechtějí jen smažit na slunci (pak jeďte na jih), ale rádi se procházejí příjemným městem a do černého písku sebou hodí maximálně na půl dne. Po většinu našeho pobytu bylo mírně zataženo, což nám umožnilo zajít si do Loro parku či do zdejší botanické zahrady bez toho, aniž bychom padaly vedrem. Slunce přesto opalovalo - a když jsme měli chuť zaplavat si jinde než v divokém oceánu, zašli jsme si do Lago Martianez - bazénů napájených mořskou vodou. Pokud se do Puerta de la Cruz někdy vypravíte, nezapomeňte se zastavit v baru El Camino, kde se seznámíte s úžasným majitelem a jeho poctivými koktejly i s ještě úžasnějším Tapas jeho maminky! Pobyt na Tenerife se neobejde bez návštěvy nejvyšší hory Španělska - Pico del Teide. Avšak pozor, pokud se chcete podívat na vrchol, je třeba rezervovat si povolení k výstupu několik měsíců předem! Mezi skvělé suvenýry z Kanárských ostrovů patří výrobky z Aloe vera a vkusné šperky z perel (ty jsou ovšem dovážené). Kromě toho jsme si přivezli jejich typickou Mojo omáčku či marmeládu z opuncií. A samozřejmě skvělý pocit z příjemné strávené dovolené...

Proč bychom měli studovat, co nás baví, nikoliv to, co je IN!

15. července 2017 v 14:31 | Píšťalka

Vždy jsem ráda psala a naše češtinářka ráda četla mé slohové práce. Snila jsem svůj život v knihách, které jsem zrovna četla. Milovala jsem historii a obdivovala starou architekturu. Zoufale mi nešla fyzika a matematika a můj život šel jediným směrem, o kterém nikdo nepochyboval. Já o něm začala pochybovat v deváté třídě základní školy, kdy moje máma onemocněla a já se setkala s realitou a začala přemýšlet o tom, zda mě jednou uživí knížky a česká historie. Tehdy jsem ze své cesty trochu uhnula a k čistě humanitnímu zaměření jsem se vrátila až na navazujícím magisterském oboru. Ačkoliv vše, co jsem se za předchozích sedm let naučila, dnes aktivně využívám (a tudíž toho nelituji), až ty poslední dva roky studia jsem se skutečně našla. Zakousla jsem se neskutečným způsobem do knih a jejich historie a vydala ze sebe všechno. Teprve ve chvíli, kdy jsem přestala přemýšlet o "užitečnosti", dokázala jsem se naplno realizovat v oboru, který mě dnes skutečně živí. A i když jiný obor by mě nejspíše živil lépe, pochybuji, že by mi umožnil to, co vám umožní jen činnost, kterou děláte skutečně rádi. Ačkoliv to bude znít sentimentálně, všem studentům radím následující: vykašlete se na vládní kampaně, které radí, co je zrovna in studovat. Udělejte to, co vám radí vaše srdce, jedině tak můžete být šťastní. Když vás něco baví a děláte to naplno, s trochou štěstí si najdete "uplatnění" i v humanitních oborech. Rozhodně to není nemožné.

Další články