Proč bychom měli studovat, co nás baví, nikoliv to, co je IN!

15. července 2017 v 14:31 | Píšťalka

Vždy jsem ráda psala a naše češtinářka ráda četla mé slohové práce. Snila jsem svůj život v knihách, které jsem zrovna četla. Milovala jsem historii a obdivovala starou architekturu. Zoufale mi nešla fyzika a matematika a můj život šel jediným směrem, o kterém nikdo nepochyboval. Já o něm začala pochybovat v deváté třídě základní školy, kdy moje máma onemocněla a já se setkala s realitou a začala přemýšlet o tom, zda mě jednou uživí knížky a česká historie. Tehdy jsem ze své cesty trochu uhnula a k čistě humanitnímu zaměření jsem se vrátila až na navazujícím magisterském oboru. Ačkoliv vše, co jsem se za předchozích sedm let naučila, dnes aktivně využívám (a tudíž toho nelituji), až ty poslední dva roky studia jsem se skutečně našla. Zakousla jsem se neskutečným způsobem do knih a jejich historie a vydala ze sebe všechno. Teprve ve chvíli, kdy jsem přestala přemýšlet o "užitečnosti", dokázala jsem se naplno realizovat v oboru, který mě dnes skutečně živí. A i když jiný obor by mě nejspíše živil lépe, pochybuji, že by mi umožnil to, co vám umožní jen činnost, kterou děláte skutečně rádi. Ačkoliv to bude znít sentimentálně, všem studentům radím následující: vykašlete se na vládní kampaně, které radí, co je zrovna in studovat. Udělejte to, co vám radí vaše srdce, jedině tak můžete být šťastní. Když vás něco baví a děláte to naplno, s trochou štěstí si najdete "uplatnění" i v humanitních oborech. Rozhodně to není nemožné.
 

Opravdu jsou všichni muži stejní?

7. července 2017 v 19:53 | Píšťalka

Než jsem začala bydlet se svým přítelem, nevěřila jsem tomu, že všichni muži jsou stejní. Považovala jsem to za hloupost. Ani ženy přeci nejsou všechny stejné. Všechny nejsou klepny (i když já ano), všechny nemilují nakupování oblečení (ačkoliv já trochu ano) a všechny ženy nejsou ovládány fází svého menstruačního cyklu (já ano a hodně!). Dobře, v mnoha věcech se podobám většině žen, a tak by se skutečně dalo říct, že ženy jsou v ledasčem stejné! Nedávno jsem narazila na feministický komiks: Měla jsi mi to říct a začala přemýšlet o tom, co můj přítel oproti ukázkovým mužům dělá a co nikoliv. Nemůžu mu upřít, že hodně vaří a že se snaží mi pomáhat. Neskutečně pravdivá je však část komiksu, která se zabývá neschopností mužů všímat si věcí, které je třeba udělat, aniž by si o ně žena řekla. Věřím, že věta "měla jsi mi to říct" nepřivádí k šílenství jen mě a moji mámu. A tak jako ženy jsou často ukecané a náladové, tak muži jsou často bordeláři. Muži se proti tomu můžou ohrazovat, ale bude jim to asi stejně platné, jako feministkám jejich boj za změnu mužského pokolení...

Proč děláme mizernou práci za mizerné peníze

3. července 2017 v 17:44 | Píšťalka

Jistě jste ve zprávách zaregistrovali navýšení platů některých státních zaměstnanců zhruba o deset procent. Je to velká sláva, ve skutečnosti však ne až tak velká, jak si možná myslíte. Moje kamarádka Dáša končila obchodní akademii s čtyřkou a několika trojkami, poté chodila asi rok na vysokou školu v Německu. Její nástupní plat činil 25 tisíc Kč. Já pět let studovala na dvou výborných univerzitách, abych v muzeu o několik let později dostala nástupní plat o 7 a půl tisíc nižší. Mohli byste namítnout, že jsem mohla udělat to samé. Proč to tedy dělám? My všichni v muzeích, galeriích a knihovnách? Od osmi do půl páté plníme plány na 300 %, protože lidí v kulturních institucích často není dost, zato administrativy stále více a více. Píšeme vědecké články a zároveň jsme profesionálními stěhováky, což nedává smysl... Já vypozorovala následující důvody:
  1. Chceme dělat, co nás baví. - Do této kategorie spadám já. Když milujete starý nábytek, či staré knihy, nebo staré krajky, v muzejních depozitářích jste jako v ráji. Alespoň zpočátku, pak si na to zvyknete, i když úžasu nad některými skvosty se asi nevyhne ani člověk s celoživotní praxí. Práce v kulturní instituci vás rovněž zavede na zajímavá místa, třeba na obrovskou zahraniční výstavu v době, kdy se instalují exponáty, a tak vše vidíte mnohem dříve než ostatní a občas ještě předtím, než je daný poklad uložen za sklo vitríny.
  2. Máme rádi lidi, se kterými pracujeme. - Některé své kolegy mám hodně ráda, jiné méně, ale vesměs je to tak. Moji kolegové mají stejné zájmy, jsou přátelští a většina z nich nepletichaří, protože beztak není o co stát. Přítomni jsou ale samozřejmě i lidé ze třetí skupiny, kteří:
  3. Touží po rychlém kariérním postupu, o který vzhledem k výši platů v instituci není nouze (a v komerční sféře by je zadupali ti schopnější). - Nikdo nechce za ty peníze být vedoucím. A kdo chce být vedoucím za ty peníze, cestu na vrchol si najde celkem snadno. A když jste tam nahoře, brzy zjistíte, kam sáhnout pro peníze.
Pak je tu ještě skupina lidí, kteří jsou na svém místě jednoduše zvyklí, i oni však alespoň chvíli spadali do některé ze škatulek. Pořád je to ale hlavně o lásce (třeba o lásce k historií) a o touze (i když se jedná třeba o touhu po moci)...
 


Už jsem v tom věku

2. července 2017 v 9:25 | Píšťalka

Nikdy mě nenapadlo, že zrovna červen je měsícem svateb, ale je tomu tak! Je mi 26 let a nemám moc vdaných kamarádek a známých. Byla jsem na jediné svatbě (jednalo se o svatbu o mnoho let staršího kamaráda mého přítele). Tento rok se ovšem začaly vdávat stejně staré dívky a tento červen byly hned tři, a tak jsem shledala, že červen je pro svatby favoritem. Ráda jsem se podívala na svatební róby a výzdobu a počítala hlavičky na fotografiích. Však dívky na fotkách září štěstím, hází kyticí a pijí ostošest. Na druhou stranu už jsem taky v tom věku a stále svobodná a to se svým přítelem chodím šest a půl roku, z toho tři roky s ním bydlím, žehlím mu a uklízím po něm. Jelikož teď nemám nic moc na práci, trávím hromadu času přemýšlením a doufáním a zoufáním. Projíždím Aliexpress a koukám po těch nejdokonalejších šatech (které nenacházím - taky vám přijdou všechny stejné?!). Hledám vhodného fotografa, který by nechtěl za nafocení obřadu polovinu mého měsíčního platu. Vyzvídám, kde by se dalo uspořádat slušný večerní raut - bezvýsledně. A docházím k názoru, že je možná lepší, že zatím nepřišlo to nejdůležitější - VELKÁ OTÁZKA. Protože když se na to dívka těší, vybásní si kdeco. Ale ve chvíli, kdy padne kosa na kámen, bude na všechno tak málo času, že se to prostě nějak udělá a šup šup, už aby to bylo za námi a uf!

Dodatek k titulku: to ani nemluvím o faktu, že už jsem v tom věku, kdy bych měla pomýšlet na hypotéku a těhotenství a svým potenciálním dětem začít vybírat školku. Ale o tom zase někdy jindy...

Tento blog jsem založila před devíti lety

1. července 2017 v 19:51 | Píšťalka
Ano, před devíti lety! Je mi celkem líto, že jsem zrušila všechny ty blogy předtím... Protože tenhle už nebyl takový, múza se vytratila...
Od té doby se změnilo hodně. Vlastně se změnilo všechno. Např.:
  • Myslela jsem si, že nikdy nebudu žít nikde jinde, než ve svém rodném městě. Nyní žiji v Praze, kterou jsem vždy považovala za obří a nanejvýše zmatenou.
  • Utápěla jsem se v pochybnostech, že potkám toho pravého, zamiluji se do něj a budu s ním po zbytek života. A teď to vypadá, že to vychází.
  • Tušila jsem, že budu psát (jakože hloupé romány, ve kterých se přece skrývá tolik hlubokých myšlenek... čtěte pohledů do hlubokých očí), ale rozhodně jsem nečekala, že mi někdo bude vydávat odborné články.
  • Celkově jsem si myslela, že to nikdy nedotáhnu dál než na sekretářku ředitele divadla (zajímavý příklad, že?). Rozhodně jsem nečekala, že skončím na jednom z nejvýznamnějších oddělení jednoho z nejstarších muzeí téhle republiky.
Moje nízké sebevědomí se nezměnilo, ale mírně se přetvořilo díky tomu, kým jsem se stala. Utvářely mě všechny špatné zkušenosti (a nebylo jich málo) - a samozřejmě i ty dobré. Náladová jsem ovšem pořád stejně, a tak netuším, zda tohle je znovuvskříšení, nebo jen výkřik do tmy...

Štěstí

18. července 2008 v 9:09 | Jeninas
Lidé běhají okolo štěstí místo toho, aby běželi rovnou za ním.
  • Myslím si, že je to pravda.
  • Odkud to máš prosím tě?
  • Z jednoho blogu. http://fialovalilie.blog.cz/
  • Aha. Ty blogy už ti lezou na mozek...
  • Cože?
  • No jistě! Codit kolem štěstí, to je jako chodit okolo horké kaše a to jsi nikdy nedělala.
  • Neřekla bych.

Enrique Iglesias - Hero

17. července 2008 v 14:01 | Jeninas
Ještě nebrečíte? Tak teď budete...

Jesse McCartney - Leavin'

17. července 2008 v 13:49 | Jeninas
Míšo, tohle jsi mi neměl ukazovat... Budu brečet!

Stíny ráji

13. července 2008 v 19:01 | Jeninas
Člověk by měl pořád žít tak, jako by se loučil.

K zamyšlení

2. července 2008 v 8:23 | Jeninas
Patří-li m květina, můžu ji utrhnout a odnést, ale ty nemůžeš utrhnout hvězdu...

Další články