Jít za štěstím

18. ledna 2018 v 21:26 | Píšťalka

Moje dlouholetá kamarádka Míša se vrátila z pobytu v Kanadě a roadtripu po USA. Byl to její velký sen, který si uskutečnila spolu se svým přítelem. On ji navíc v New Yorku požádal o ruku. Říkáte si: happy end na druhou? Možná jste to ale také zažili - prý to zažívá mnoho cestovatelů. Vrátíte se z velké cesty a říkáte si: fajn, to bysme měli. A co bude dál? Pokud se vám nepodařilo na té velké cestě najít uvnitř sebe odpověď s velkým O, můžete snadno podlehnout deziluzi, která vás donutí vymyslet si nějakou další cestu.
Uvědomila jsem si, že i když zrovna necestuji, je důležité vědět, kam vlastně směřuji. Vědět, že v příštích letech chci něčeho konkrétního dosáhnout, pak chci vychovávat své děti atd. Cesta bez cíle (cílů!) je zmatená a i když někam vede, většinou nám nenabídne radost z přeběhnutí cílové čáry.
A tak ačkoliv nejsem ten typ, co se sbalí a vypraví se s batohem na zádech na cestu za zážitky, jdu svou cestu za štěstím, což zanechává pocit klidu v duši, kterého si neskutečně vážím.
 

Konec roku a s ním spojené bilancování

18. prosince 2017 v 15:16 | Píšťalka

Konec roku se blíží, a tak čím dál častěji přemýšlím, jaký vlastně byl a zda v tom následném potřebuji něco změnit. Rozdělím své myšlenky do několika okruhů:
  1. Rodina: Se svou rodinou vycházím dobře. Mají mě rádi, berou mě takovou, jaká jsem. Ráda a často se vracím domů. Ani můj sedmiletý vztah nezaznamenal až na výjimky žádné velké bouřky. Kromě toho, že už by bylo načase posunout se někam dál...
  2. Přátelé: Říkám na rovinu, že jich moc nemám. Pravidelně se vídám s několika lidmi, se kterými si momentálně rozumím, někdy také nerozumím. Nepravidelně se setkávám s několika málo dalšími, které mám ráda. Plno lidí, které mám rovněž ráda, už nevídám, protože na to nemám čas, nebo proto, že se naše zájmy v posledních letech rozešly. Příští rok bych rozhodně měla (a chtěla) být v iniciování schůzek se svými přáteli aktivnější.
  3. Škola: Prozatím jsem nejhorší studentka velkého doktorátu na světě, ale budu se snažit to příští rok zlepšit =).
  4. Zaměstnání: Na úvod bych měla říct, proč ráda chodím do práce. Za prvé, máme unikátní sbírky, které korespondují s mým vědeckým zaměřením. Za druhé, mám ráda některé své blízké i vzdálené spolupracovníky. Za třetí, není tam nuda. Problém je v tom, že většinou zpracovávám jiné sbírky, než kvůli kterým jsem tam přišla a jsem zapojována do projektů, které mě nezajímají. Ani mé pracovní povinnosti momentálně nejsou pevně stanoveny, takže lítám od jednoho k druhému a dělám "holku pro všechno". A to, že je to v zájmu instituce, popř. že to tak chodí ve většině institucí tohoto typu, mi moc nepomáhá, protože jsem veskrze sobecká osoba, která si bere vše osobně. (Ano, je to tak).
Otázka CO S TÍM? je v případě čtvrtého bodu momentálně bez odpovědi. Volím taktiku vyčkávání - správná volba se jistě ukáže. A ačkoliv tuším, jak to dopadne, krajinu ve tmě neprohlédneš...

Historie se opakuje, aneb život v kruhu

3. prosince 2017 v 20:55 | Píšťalka

Zrovna minulý týden jsem v knihovně našla dopis, který jsem psala na druhém stupni základní školy kamarádce Kačce. Dopis, který nikdy nečetla. Vyplývá z něj, že Kačka, moje sousedka v lavici, trávila veškerý volný čas (a hodiny tělocviku!) s holkami, které ji předtím mírně šikanovaly. Vrcholem nestydatosti pro mě bylo, že ode mě neustále chtěla opisovat. Říkala jsem si, co to bylo proboha za problémy? Katastrofy tohoto druhu už mám naštěstí za sebou.
Neříkej hop, dokud nepřeskočíš.
Včera mi napsala kamarádka Lenka, momentálně asi nejlepší kamarádka, že se za 2 týdny vdává. Když se se svým klukem o minulých Vánocích konečně zasnoubili, nadšeně mi o tom psala a ptala se, jestli jí půjdu za svědkyni. Nebude to prý ale dřív než za několik let, protože zatímco ona by svatební obřad nejraději přeskočila, on chce svatbu alespoň pro sto lidí. Před 2ma týdny se rozhodli, že to stihnou "do roka a do dne" a pozvou jen nejbližší rodinu. On to ale viděl jinak - pozval půl města, a tak by mě tam najednou chtěla taky mít. Obřadní místnost je malá, a tak se tam pravděpodobně nevejdu. Pozvánku dostanu až tam. Oběd bude jen pro rodinu. Večer můžu jít do hospody, kde ona ovšem nebude, musí se postarat o děti. Snad nemusím říkat, že týden před Vánoci mám dočista jiné plány, než se dopravovat na obřad, na kterém mě původně nikdo nechtěl. Přeskládání plánů by padl za oběť např. doktorský seminář, na kterém bych měla být, protože tam mám prezentovat svůj projekt (navíc jsem už jeden zazdila. Ano, jsem doktorandka roku!). Nastalo dilema typu "je to kamaráka" × "co je to za chováni?". A tak jsem celý den přemýšlela, dohadovala se s každým, kdo mí říkal, ať tam jdu, a dokonce brečela. Nakonec jsem se svěřila papíru.
Zachovala jsem se tedy stejně jako na základní škole.
Máma mi řekla, že zažila něco podobného - bezesporu horšího. Její kamarádka byla zničehonic těhotná a vdávala se. Ženich měl na svatbě svoji milenku a ihned po obřadu se s ní vypařil. Doteď lituje, že se toho účastnila. Něco obdobného jsem se dozvěděla také od babičky, a tak jsem se rozhodla poslechnout rady starších a zůstat u svých původních předvánočních plánů. Jestli jsem udělala dobře, to ukáže až čas. Třeba své dceři jednou poradím pravý opak...
 


Průběžně, anebo na poslední chvíli?

5. listopadu 2017 v 8:56 | Píšťalka

Nevím, jak to máte vy. Já si vytyčím nějaký úkol, třeba odborný článek, o kterém vím, že mi spotřebuje delší časový úsek. Snažím se mu věnovat hned na začátku - udělat si kostru, na kterou budu moci ve volných chvílích postupně nabalovat informace. V průběhu mi tento postup připadá nekonečný, protože se zdá, že práce probíhá pomalu. A pak je najednou konec a já si říkám, že to ani tak moc nebolelo.
Většina lidí kolem mě pracuje spíše pod tlakem. Svůj úkol odsouvají, až jim zbývá třeba jen týden času. Pak se najednou 'zblázní' a úkol splní za týden na úkor jiných povinností, které pak opět na poslední chvíli dohání. Ne vždycky za to může lenost, často je to prostě tím, že si toho berou moc.
Pak se občas stane, že mě do toho zatáhnou. Zjistí, že mi zapomněli zadat úkol. Ale to je v pořádku, pořád přeci zbývá týden! Co na tom, že za normálních okolností bych na tom dělala průběžně klidně i měsíc. A tak i když se snažíte žít v klidu a pohodě, kalamitě se v mnoha případech stejně nevyhnete...

Jak se ne/orientuji světem

28. října 2017 v 20:34 | Píšťalka

Zatímco můj přítel je přirostlý ke svému mobilnímu telefonu (tzn. kouká víc do telefonu než na mě), mně se tahle deformace nepřihodila, což lidi kolem mě staví do těžké pozice - já prostě nejsem k zastižení, když to nejvíce potřebují. Staví to ovšem do nelehké pozice i mě. Jedním z mnoha příkladů je fakt, že nevyužívám mapy v mobilu. Po světě se pak pohybuji následovně: 1) vyhledám si (třeba v práci nebo doma) na počítači obchod, do kterého potřebuji jít vyzvednout věc, kterou jsem si objednala. 2) zjistím, že když pojedu z Kolbenky 2 zastávky tramvají směrem do centra a vystoupím, tak to tam někde poblíž uvidím. Mohla bych vystoupit na Vysočanské a hledat rovnou tam, ale je tam hodně výlezů z metra a na mapě to vypadá příliš složitě. 3) samozřejmě zapomenu, jak se jmenuje ta zastávka tramvaje, kde mám vystoupit, ale snad alespoň její pořadí jsem nezvencla. 4) vystoupím na Kolbence, jedu dvě zastávky tramvají, která by těmi místy dle jízdního řádu vůbec neměla projíždět, na druhé zastávce vystoupím. 5) začnu procházet ulicemi okolo oné zastávky. Samozřejmě vykročím úplně špatným směrem, takže v kruhu zbytečně obejdu celý blok, než daný obchod objevím. Hurá! 6) vyzvednu zboží a vykročím na nedalekou Vysočanskou...
Minulý týden jsem byla poprvé v Brně. Domnívala jsem se, že mě neznámé město donutí, abych si zaplatila internet v mobilu a pohodlně si to štrádovala ulicemi s mobilním telefonem s gps v ruce. Místo toho jsem se tam jednou prošla s papírovým plánem města, a pak už chodila jen tak - dle svého orientačního nesmyslu. Asi to tak bude pořád. Vždyť člověk vidí tolik zajímavého, když zahne někam, kam se původně nechystal. A mobilní telefon mě o tyhle zážitky přeci nepřipraví...

Dítě... a kdy si ho pořídíš ty?

14. října 2017 v 20:21 | Píšťalka

Svobodná (ačkoliv zadaná) žena s doktorátem na krku a zajištěná sice zajímavou, ale špatně placenou prací nemá na dítě tak úplně myšlenky. Nejlepší kamarádka - dvojnásobná matka a opožděné měsíčky jí však dokážou v okamžiku udělat v hlavě pořádný nepořádek. Žena najednou přemýšlí nad maličkatou uřvanou eventualitou, usmívá se na děti v MHD a uvažuje nad tím, jak by se její život změnil a zda je na to skutečně tak nevhodná doba. Avšak bude někdy vhodnější? Bylo by skutečně tak složité napsat disertaci s dítětem? Nebylo by to oproti devítihodinové práci dokonce snadnější? Byl by to opravdu takový hřích - nejdříve porodit dítě a až potom se vdát jeho otce? Znám tolik lidí, kteří mají děti a pravděpodobně nikdy se nevezmou... Ale chtěla bych přeci ještě navštívit pár zemí a naučit se pár věcí! Nakonec se dostaví tolik očekávané měsíčky a s nimi důvěrně známý pocit kudly v břiše a všemu je konec.

Svět pod hlavou měl

24. září 2017 v 11:14 | Píšťalka

Minulý rok jsem často slýchala (převážně kladné) reakce na český seriál Svět pod hlavou. Jelikož nemáme (zapojenou) televizi, nebyla jsem napjatá spolu s ostatními a seriál jsem začala sledovat až minulý týden, kdy jsem ho objevila na Youtube. Recenze na filmy a seriály nepíšu (většinou se mi líbí jen pohádky), takže se předem omlouvám těm, kteří ví, jak na to.
Po shlédnutí prvního dílu jsem byla šokovaná rolí, kterou dostal Ivan Trojan. Vůbec mi tam neseděl - a proč proboha mlátil všechny ty lidi?! Následně jsem se kolegyně ptala, zda bylo socialistické Československo zemí bez práva. Přecejen je mi pouhých 26 let, o socialismu vím jen to, co jsem se dozvěděla od své mámy (která socialismus z duše nenávidí) a z retro seriálů typu Vyprávěj. Myslím si, že plno lidí se po prvním dílu přestalo dívat. Já Světu pod hlavou postupně propadla. Na konci jsem měla pocit, že někdo, kdo ví, co se mi líbí, natočil seriál pro mě.
  1. Doba normalizace pro mě vždycky byla velice přitažlivá. Na jednu stranu se to všechno odehrávalo nedávno, na druhou stranu o ní lidé málokdy mluví konkrétně (když pominu evergreenové hlášky typu "fronty na banány") a někteří vyloženě neradi. Nový poznatek? Normalizace byla hnusnější, než jsem si myslela, topila se v šedi a nedalo se s tím nic dělat! Líbilo se mi, že v tomto seriálu, na rozdíl od První republiky, je děj těsně spjat s érou, ve které se odehrává. Tvůrci se navíc nebáli ukázat "to špatné" - a k tomu bych řekla už jen následující: Obávám se, že to tak bylo.
  2. Cestování časem spolu s halucinacemi, ale nijak přehnaně - vyvolávalo to ve mně stejné pocity jako symbolistické obrazy. Hnala mě dál ta mírně nadpřirozená zápletka, kerá slibovala nezodpovězené otázky. My Češi to máme rádi, ale ne každý je tomu otevřený. Chválím odvahu netočit pro lidi, kteří nejsou ochotni přijmout fakt, že všechno se vysvětlit nedá (vždyť to ani není to nutné).
  3. Hlavní hrdina Filip Marvan, to je ten typ, co by mě velmi snadno sbalil: čestný - cynický - trochu trouba - ale chytrý (takže jako ten můj chytrý trouba ;-)). Václav Neužil ho hrál výborně. Herecké výkony moc hodnotit neumím, ale myslím si, že jeho tvář vždycky ukazovala to, co měla. Když už jsem přešla do osobní roviny, moje máma má kazetu Jany Kratochvílové, a tak hlavní píseň V stínu kapradiny velice dobře znám =). Rovněž liberecký kulturák potěšil!
Četla jsem na internetu pár recenzí. Souhlasím s tím, že dialogy byly občas trochu šroubované, ale myslím si, že ledacos pochopím, až seriál zkouknu podruhé (a to rozhodně udělám). Všimla jsem si i některých trapných situací, uvědomovala jsem si i to, že by hlavního hrdinu prohlásili za špiona nejpozději v pátém díle, ale přišel tam z roku 2016(!) a dělo se to přece jen v jeho hlavě (i když ne tak docela), odpusťme mu to. A ten konec, který tak úplně neodpověděl na otázku, zda Filip Marvan skutečně byl "na exkurzi" v roce 1982? Ten na tom byl nejlepší...

První rýmička - silná demotivace

22. září 2017 v 19:43 | Píšťalka

Zas je to tady. Vzduch je cítit nastávajícím podzimem - je studený a nutí nás nahodit na sebe vrstvy oblečení. Spolu s ním se ozvala stará známá rýma a ne jen tak ledajaká! Pravá chlapská rýmička. Ačkoliv máte JEN rýmu, bolí vás dutiny a hlava, nemůžete dýchat, kýcháte a smrkáte. Je vám blbé vzít si v práci volno kvůli rýmě, ale nedá se nic dělat. Když sedíte, jste unavení, když ležíte, máte ucpaný nos... a točíte se v kruhu. Ano, je to hnus.
Na druhou stranu tělo si odpočine. Nedovolí vám nic dělat, můžete jen ležet a civět na seriály. Zavzpomínáte si tak na léta základky a střední, kdy jste nemoc trávili na gauči a tajně koukali na Titanik. Jelikož vám není dobře, dojmy z filmu se promění ve sny a nabízejí vám neokoukaná dobrodružství či nehynoucí lásku... to už záleží na filmu, který jste si vybrali. Horší je, že čaj si musíte uvařit sami a oběd jen tak odbydete, stejně nemáte chuť k jídlu. Navíc tímto způsobem trávíte svou dovolenou, protože přece se nenecháte připravit o takřka polovinu své mzdy. A to všechno kvůli podzimní rýmě...

Kdybyste mohli celý rok dělat jen to, co chcete

17. září 2017 v 21:33 | Píšťalka

Známá mého přítele odjíždí na svůj "druhý rok prázdnin". Na Facebooku položila svým přátelům otázku: Kdybyste mohli celý rok dělat jen to, co chcete... Co byste dělali? Zkuste si tu otázku také položit! Jen tak...
Moje reakce byla následující: Dělala bych přeci to samé. (To je pravděpodobně JEDINÁ SPRÁVNÁ ODPOVĚĎ. Pokud jste si odpověděli jinak, možná je čas na změnu. Nevěříte, že to dokážete? Třeba vás inspiruje tento blog.) Po delším zamyšlení jsem to ovšem trochu zkorigovala: Ano, dělám, co mě baví, ale vždycky je co zlepšovat. Kdybych se nemusela ohlížet na peníze, pravděpodobně bych pracovala jen na půl úvazku a získaný čas věnovala psaní disertační práce, na kterou si teď čas musím hledat, což pro mě není nové zjistění. Snažím se svému ideálu přiblížit - snažím se věnovat disertaci v práci prostřednictvím interních grantů, snažím se nebrat si toho tolik... Ano, snažím se! Snažím se snad málo?

Dovolená 2017 je mrtvá. Ať žije dovolená 2018!

10. září 2017 v 11:47 | Píšťalka

Určitě to máte stejně - na končící dovolené přemýšlíte, kdy a kam pojedete příště. Plány se přitom měsíc od měsíce mění. Ještě cestou z Tenerife jsme googlili ceny lednových letenek a ubytování přes Airbnb. Je nám přeci krásně a nic nás nezastaví, abychom se vrátili! Žít s vyprázdněným kontem ovšem není zrovna švanda, a tak po dvou měsících uvažuji nad koupí stanu a pobytem v nějakém kempu v Čechách - a to nejsem milovník individuálního přespávání. Taková Česká Skalice na vodní nádrží Rozkoš s blízkým Babiččiným údolím ovšem nemusí být vůbec k zahození. S dalšími lekcemi italštiny, navýšením platu o necelých 10 % a zvyšující se psychickou zátěží však nevylučuji, že dovolená v roce 2018 bude úplně jiná...
Pak mě ale napadá ještě něco jiného: že žít od dovolené k dovolené není žádný život a že zářijové myšlenky na dovolenou možná svědčí o tom, že bych měla svůj běžný život žít trochu jinak. Trochu víc na vodě, trochu víc v pohodě...

Další články